JÁ NEPOTŘEBUJI NIC ODPOUŠTĚT, JE TO ZA MNOU...
Do dveří vešla krásná, mladá žena s lehkým úsměvem ve tváři. Měla štíhlou postavu, a nádherně vlnité a husté vlasy jak z reklamy na šampon. Posadila se a úsměv byl ten tam.
„Můžu se napít? Jsem totálně v háji. Mám noční můry a ráno vstávám s pocitem, že budu zvracet. A když se mi náhodou podaří, probudit se až se zazvoněním budíku, je to svátek“…
Tak nějak začalo vyprávění jedné mojí klientky.
Popsala mi svůj život a mimo jiné i to, kde pracuje, jak to tam vypadá a chodí.
Krásná moderní budova, spousta skla, vůně novoty a čisto tak, že by se z podlahy dalo jíst. Plat dobrý, k tomu káva a ovoce zdarma. Kolem Vás prochází lidé, kteří nešetří úsměvy a vypadají, jakoby právě vyhráli milion. Komu by se takové idylické pracoviště nelíbilo.
Krásný pohled zvenčí…
Pohled zevnitř už tak krásný nebyl. Na vedoucí pozici byla žena, která měla pocit, že jen prací je člověk živ, že rodina, je vedlejší produkt společnosti, jakési nutné zlo a že tlak na výkon, dusno a šibeniční termíny, jsou jedinou cestou k úspěchu. (Psáno z pohledu klientky).
Chápu, že tohle by ještě leckdo skousnul. Ale kolektiv, ve kterém jsou lidé, kteří mezi sebou neustále soupeří a místo spolupráce provozují hry typu: „Kdo z koho“ a „Kdo s kým“, se nedá dlouhodobě ustát.
Primární řešení pro klientku bylo naprosto jasné. Změnit práci. A to se taky stalo.
Probraly jsme to ze všech stran, proč si přitáhla tuhle práci, co ji to mělo naučit, kdo jí co odrážel. Nové úhly pohledu na ni samotnou, na její nastavení, na její sebehodnotu a sebelásku, jí podle jejích slov, přinesly spoustu užitečných informací a AHA momentů. Společně jsme přetvořily několik bloků a přišly slzy, úleva a v její tváři se zase objevil úsměv. Úsměv malého spokojeného děvčátka.
Před koncem setkání jsme mluvily o významu a důležitosti odpuštění. Probraly jsme techniky, jak odpuštění provést v praxi tak, aby to mělo skutečný a hluboký účinek.
Klientka odcházela plná euforie, nadšení a odhodlání, udělat v životě několik zásadních změn.
S dostupem několika týdnů mi volala. Uvolněným hlasem mi sdělovala, co se jí podařilo. Ale za malou chvíli, její radost v hlase vystřídalo zklamání z toho, že stále nemá klid, že se věci komplikují, že nemá všechny papíry a že zase špatně spí.
Udělala všechno správně. Rozhodla se podle toho, co cítila uvnitř, uvědomila si, co a proč se jí děje, udělala kroky v realitě, ale zapomněla na jednu důležitou „maličkost“, na odpuštění. Když jsem se jí zeptala, jestli odpuštění zkoušela, řekla: „Já ale nepotřebuju nic odpouštět, je to přece za mnou“…
Doslova. Bylo to za ní jako lana, na kterých byly všechny vzpomínky a myšlenky na křivdy, falešné hry a podrazy. Táhla sebou energii neklidu, strachů a pocitů méněcennosti.
Odpuštění
Jednoduchý, ale pro nás mnohdy velmi těžký, způsob, jak uzdravit svoji minulost.
Bez od-puštění, nebude žádná naše životní změna opravdová. Bez od-puštění starého, nemůžeme začít tvořit nové. Bez od-puštění nejsme schopni žít přítomným okamžikem. Bez od-puštění nenajdeme klid.
Odpuštění je návratem k sobě, je důležitým a nutným krokem, jehož prostřednictvím přerušujeme energetické vazby a zabraňujeme odčerpávání naší energie, a také zabraňujeme, abychom my byli těmi, kteří berou energii někomu jinému.
Odpuštění neznamená souhlas se situací, ale její prosté přijetí. Odpuštění znamená vzít si zpět svoji osobní sílu. Odpuštění je projevem lásky k sobě a přijetí vlastní hodnoty.
Schopnost odpouštět, je to první, co bychom měli udělat, pokud chceme žít svůj život s lehkostí, v radosti a vnitřním klidu.
P.S. Klientka se k odpuštění nakonec odhodlala. Odpustila v prvé řadě sobě a pak „se pustila“ do odpuštění druhým. Chtělo to čas, chtělo to pochopení, že tento krok dělá kvůli sobě. Byla příjemně překvapená intenzitou toho, co to udělalo s jejím životem. A potvrzení v realitě? Nenechalo na sebe dlouho čekat.
