KDYŽ TO BOLÍ
Před nějakou dobou, jsem měla den, jaký dlouho nepamatuju. Začal krásně, slunečně, v poklidu a pohodě. Ale stačilo pár minut, několik vět a cítila jsme se jako po nárazu do zdi.
Srdce bolelo jako blázen. Energie, radost a chuť na cokoli, všechno bylo pryč. Připadala jsem si jako terč. Co slovo, to šíp a každý z nich trefil přímo do černého. Zásahy byly ostré a pekelně bolely. Úplně mě to vykolejilo.
V té bolesti se ozval nenápadný, tichý hlásek:
„Nech to tak, jak to je, je to v pořádku.“
Vzápětí se dožadoval pozornosti silnější hlas:
„Přece to tak nenecháš a nebudeš v tom? Na co čekáš? Ty to necítíš? Chceš zůstat ufňukaná oběť? Musíš s tím něco udělat!“
Já bych i udělala, ale ono to prostě nešlo.
Po chvilce jsem si řekla, fajn jsou to jen INFORMACE. O slovo se zase přihlásilo poraněné srdce, ve kterém zůstalo několik hezky potlačených, udusaných a „zapomenutých“ bolístek.
Zase se připomněl ten klidný, jemný hlásek:
„Nechej to tak a jen to pozoruj, je to v pořádku.“
Tak jsem si vlezla do ložnice, zhluboka nadechla, vydechla zavřela oči a nahlas zavolala:
"Maru, dívej..."
A protrhla se hráz.
Slzy tekly, já dýchala jako při porodu a jen jsem v tom byla. Chvilku jsem měla pocit, že už to nevydržím a že se rozletím na tisíc kousků, tak intenzivní to bylo. Tak jsem si dovolila v tom naplno být, žádné potlačování, žádné umělé uklidňování. Nechala jsem to prostě projít. Myšlenek jsem si nevšímala, jen mi hlavou problesklo, že jsou to lodě, které proplouvají kolem.
Jak jsem měla zavřené oči, viděla jsem samu sebe. Byla to malinká Maru, skrčená, uplakaná a ustrašená. Nesnažila jsem se hodnotit, ani rozebírat, co vidím ani proč, (ani, jsem na to neměla sílu), jen jsem se dívala. V tom dívání najednou začala opadat ta bolest, a malá Maru povyrostla, pak zase o kousek a pak zase o další. Dokud jsme to nebyla já, ve své současné velikosti.
Otevřela jsem oči, šla si opláchnout obličej a bylo mi dobře.
Večer, když jsem šla spát, hlava byla prázdná, po emocích ani památky a nikde žádná bolest. Tak jsem si říkala: „Co to jako mělo být?“ Než myšlenka doběhla, začalo mi vyskakovat spoustu odpovědí a uvědomění. Co, kdy, kde a proč. Jen jsem se zmohla na AHAAAAA, díky. Ve vteřině mě zaplavil úžasný pocit lásky, klidu a radosti.
Před pár lety bych si nedovolila brečet, a když, tak jen občas a „potichu“.
Nedovolila bych si, nechat bolest jen tak projít až do konce, jen bych v ní byla ponořená a ještě ji násobila spoustou vykonstruovaných myšlenek.
Nedovolila bych si, být pozorovatel, který se bolesti dívá přímo do očí.
Nedovolila bych si, brát bolest JEN JAKO INFORMACI.
Nedovolila bych si, chtít po bolesti odpověď na otázky, proč?
Ale teď…
Dovoluju si, mít se ráda a díky tomu nedovolím, aby emoce ovládaly můj život a pak se uložily někam hodně hluboko a působily další škody.
Dovoluju si, důvěřovat své intuici v situacích, které nejsou právě komfortní.
Dovoluju si, přijmout, pustit a propustit všechno, co se mnou neladí.
Vědomě přebírám odpovědnost za svůj život, ne jen někdy, když se mi to zrovna hodí a když to tolik nebolí, ale právě v okamžiku, kdy to bolí nejvíc.
Systematická a vědomá práce na sobě se vyplácí. Pomáhá posilovat intuici, ukotvovat nové myšlenkové návyky a automatizovat procesy čištění, uvědomování a tvorby vlastní reality.
Stačí se vědomě rozhodnout a plně převzít zodpovědnost za svůj život.
Nikdo jiný za nás změny neudělá. Nikdo jiný není námi a nemá naši svobodu volby.
Ale někdo jiný nás může nakopnout, postrčit, motivovat, dát impulz, nebo ukázat a „naučit“ techniky, které nás podpoří ve vědomé tvorbě vlastního života.
Svého pomocníka, nebo průvodce na cestě, si vybírejte srdcem. Člověk, který Vás má někam posunout, s něčím pomoct, nebo něco „naučit“, Vám hlavně musí lidsky sedět. Když jste na sebe navzájem naladěni, je spolupráce plná radosti, nadšení, nových nápadů a impulzů, ale hlavně, touhy změnit svůj život.
Ať vám to krásně ladí.
