Velmi dlouho jsem žila v nastavení, které mi ukazovalo, že je třeba dělat vše tak, aby lidé kolem mě byli šťastní a spokojení. Strach, obavy a nenaplněná očekávání druhých, byly mojí každodenní realitou již od ranného dětství. Čím více jsem se snažila druhým vyhovět a plnit jejich očekávání, tím více tvrdých lekcí jsem dostávala. Prožívala jsem velké propady vlastní energie, úzkosti, strachy z toho, co jsem zase udělala špatně, strachy typu „co se zase stane“, pocity beznaděje a nelásky, až jsem to, přes nemoc ledvin a neustálé sužující strachy, dotáhla k celkovému vyhoření. Měla jsem pocit, že jsem nemilovaná, neschopná, nedokonalá bytost bez vlastní hodnoty, a že je mi přinejmenším už 80 let.

Nechápala jsem, proč se tak cítím a proč se mi tohle děje. Uvěřila jsem tomu, že o kvalitě mého příběhu rozhodují ostatní podle toho, do jaké míry jsem naplnila, nebo nenaplnila jejich očekávání. Už od dětství jsem byla člověkem, který kamarádům dokázal poradit, když se mi svěřovali se svým trápením, když potřebovali vyřešit nebo pochopit nějakou situaci, když potřebovali popostrčit k rozhodnutí, jak dál. Byla jsem vrba i pro mnoho dospělých.

Vzpomínám si, že jsem při rozhovoru přesně cítila, co mají udělat, aby situace dopadla v jejich prospěch. Jenže jako dítě jste ovlivněni tím, co Vás kdo učí. Tak jsem se naučila být poslušná, nesdělovat své názory, ze strachu neříkat pravdu a potlačovat emoce.

Díky všem těm životním lekcím, jsem si uvědomila, že